Když bývalo XIX. století

Boj demokratie proti aristokratii

17. listopad 1848

Boj demokratie proti aristokratii čili jinými slovy revoluce roku 1848 bude brzy ukončen. Demokratie neostala vítězem v tomto boji, a podivným způsobem právě vinnou těch, kteří se za nejhorli vější bojovníky demokratie vydávali. Naši moderní demokrati, kteří s demokratií nic jiného společného nemají, nežli pouhé jméno, kterýmžto duch pravé demokratie tak neznámý jest, jako někdejším středověkým kněžím duch pravého křesťanství, tito tak nazvaní demokrati špatně posloužili, nemohu říci své věci, nýbrž věci, kterou za svou vydávali, právě tím, že ji vydávali za svou. Jak málo demokratického smýšlení se nalézá v duších těchto pro demokratii jen hořících (možná, že to v leckteré již dlouho hořelo a právě nyní dohořelo) , bylo vidět hned v březnu: Absolutismus padl, a přec naši demokrati považovali novou svobodu jen jako nové právo výhradně jen pro ně vydané, aby sami byli absolutisty. Tu vylezla leckterá marnost a žádala pro obmezené náhledy své neobmezenou platnost; neboť tento pán nemluvil ve jménu svém, nýbrž ve jménu národu, ve jménu člověčenstva, a odpor proti jeho náhledům kladený byl a musel býti urážkou svrchovanosti národu, jestli ne docela proviněním proti důstojnosti lidské. Přišlo jich mnoho, kteří mluvili ve jménu národu; v času pokoje a úplného míru by se jistě byli museli vykázati nějakým plnomocenstvím; kdo na to mohl mysleti v času nepokoje a zmáhajícího se nepořádku a zmatku? A pak strpení žádné, nedočkavost veliká, vždy strašlivé outout, ourodnost na demokraty nesmírná, a co při tom při všem nejhoršího, nejmladší vždy ten nejnedočkavější. Jeden nechtěl právě to co druhý, ale každý měl za sebou národ, nevědělo se, zdali celý nebo jen část, každý mluvil ve jménu demokratie a svobody, ačkoliv z rozmanitého stanoviska, a každý se svými soudruhy se srovnával jen v jedné věci, totiž v stejném terrorisování veřejného mínění. Málo který jednal podlé promyšleného plánu, málo který důsledně a dle jistého směru, mnoho povětrných a smyšlených řečí se vtrusovalo do lidu, jenž napnutě poslouchal, a čím méně pochopoval, tím více věřil na poslanství nového messiáše svobody. Nový věk nastal, to věděl každý; jaký měl býti tento nový věk, o tom byl veliký odpor v míněních četných apoštolů nové víry. Demokrati francouští se státními reformami nejsouce spokojeni i považujíce takovéto reformy za dokonce vedlejší věc za našich dnů, stáli na tom, aby se uskutečnily reformy v životě společenském, a vyhlašovali rozmanitým způsobem kommunisinus čili pospolitost veškerého jmění a statků za nejdokonalejší formu nové lidské společnosti. Tu vystoupili zřejmí kommunisté, kteřížto záměry své nižádnou rouškou nezakrývali, tu vystoupil Louis Blanc s organisací práce, kterážto v skutku nic jiného není, nežli ukrytý kommunismus, tu jiným způsobem agitovaly fourieristé a jiné socialistické školy a pracovaly všemožně k ouplnému převratu všech dosavad uznaných poměrů společenských. Konec takovýchto snažení byl urputný boj skutečnosti a přítomnosti proti této blouznivé budoucnosli za dnů červnových v Paříži, stav obležení, zavření demokratických klubbů, zapovězení mnohých časopisů a veliká hnusnost a ošklivost, ve kterou upadla lak nazvaná demokratie u všech, pro kteréžto taková demokratie neměla jiné výhody, nežli ztrátu jmění a osobní svobody. U nás Bohu díky to nepřišlo tak daleko: kdo nesouhlasil s náhledy jistých demokratů, byl poctěn jménem aristokrata anebo reakcionáře; o organisací práce se na začátku mnoho mluvilo, do organisování se však žádný nepustil; něco kommunismu podobného se kázalo na venku, avšak zdravý rozum našeho lidu nedal se tak lehce másti, a kromě některých sem tam vypuklých bouří takovéto snažení nemělo jiných nebezpečných následků. Vždy pak se musí říci, že i u nás se zdvihla a zmáhala nespokojenost proti tomu tak nazvanému pokroku, a leckterý si přál, aby bylo míň svobody ale více pořádku a bezpečnosti. Ve Vídni bylo hůře; tam ozbrojená demokratie vládla jměním měšťanů a změnila ministerstvo zvláštním nepříliš demokratickým způsobem; anarchie a nezákonnost byly nutnými následky lakového počínání, a konec všeho byl též boj, krutý boj a porážka tak nazvané demokratické strany, jejížto slavní apoštolé a přívrženci nyní jeden druhého zrazuje a vítězi udává.

Ve Frankfurtě, v Berlíně, v celém Německu neděje a nedálo se mnoho potěšitelnějšího. Lid všude rozdrážděn a rozčilen falešnými sliby, považoval muže svobodomyslné, kteřížto již za panování absolutismu směle byli vystupovali proti nepříteli svobody, kteřížto za časů, kde svobodomyslnost nebyla cestou k důstojnostem, neohroženě se postavili na stranu potlačených národů, lid považoval tito bojovniky svrchovanosti národu proti neobmezené svrchovanosti královské, tyto pravé a opravdivé demokraty za své nepřátele, poněvadž mužové lito spravedlivější a rozvážlivější nežli střeštění demokratové nechtěli a dle přesvědčení svého, dle svědomitého přesvědčení nemohli slibovati lidu, čemu dostáti a čeho vyplniti by s to nebyli. Tento svedený lid stál s červeným práporem na barrikádách Frankfurtských, tento svedený lid ukrutně zavraždil Lichnovského a Auerswalda ve Frankfurtě, tento, ten samý svedený lid slál v posledních dnech před vchodem sněmovny Berlínské a provazy v rukou hrozil sněmovníkům, že je bude věšet, a proč? proto že jistá strana ve sněmu pruském klade nejvíce překážek demokratům německým, kteří se sešli na kongressu v Berlíně a dekretovali docela zřejmě a beze všech okolků, že musí přestali vlastnictví, že základní zákon nově zřízené obce bude kommunismus. Kdo tedy je vinnen tím, že ze všech stran provincie pruské zaslaly adressy na krále, aby odložil sněm jinam, poněvadž v Berlíně se již nemůže svobodně rokovati? Kdo jest vinnen tím, že v Berlíně je prohlášen stav obležení? Kdo jest vinnen tím, že král se postavil za soudce ve věci, kde sám vlastně jest stranou? Kdo jest vinnen tím, že demokratie pravá, opravdivá demokratie nezvítězila v boji, kterýžto tak slavně započala na začátku roku osmačtyrycátého? Snad se noučí lid z událostí letošních varovati se před falešnými proroky, a že ne každý je povolaný, který se za povolaného vydává. Demokratie, pravá demokratie jest věc svatá a neměla by se nikdy státi zábavkou marnosti jednotlivců; ona zvítězí, poněvadž pravda musí zvítězili nad bludem.

Zdroj: Národní Noviny č. 188, 17.11.1848