Když bývalo XIX. století

Také Slované v Rakousích bydlí

4. duben 1849

Nepoctivost se tresce sama: jděme nyní do Uher a hleďme, jak se tam tato sada vyplnila a snad, ovšem bohužel! ke slovanské škodě ještě více vyplní.

Když rakouská vláda byla v nejhorších těsnostech minulého roku, zdvihli se všichni skoro Slované s upřímnou a poctivou ochotností zachovati Rakousko. Pravíme-li „zachovati Rakousko", nesmí nikdo mysliti, že snad Slované ještě tak dalece nedospělí jsou v uvědomění politickém, aby myslili, že jenom jediný účel od Boha na ně vložený jest, zachovati starou budovu rakouského císařství, která rozličnými náhodami sestavena jest. Každý národ musí mít dle zákonů Božích a přirozených hlavní ohled na sebe a na svou budoucnost: pravíme-li ledy, že Slované chtěli zachovati Rakousko, musí se samo sebou rozuměti, že Slované v zachováni Rakouska viděli zároveň svůj vlastní prospěch, svou vlastní svobodu. Vláda naše vidouc jedinou naději trváni říše rakouské ve Slovanech, neopominula slibovati nám přátelství své, kterýžto slib jsme přijali, očekávajíce vždy od vlády za všechny oběti své aspoň spravedlivost, aspoň rovnoprávnost s jinými národy, rovnoprávnost s těmi Maďary, Němci a Vlachy, proti kterým jsme museli chrániti Rakousko!

Předešlé liberální, ale ovšem slabé ministerstvo Dobblhofovo počalo již náležitě poznávati zásluhy Slovanů a pravý stav své říše, kdežto až posud se nezdála ani rakouská vláda věděti, že také Slované v Rakousích bydlí! Ministerstvo Dobblhofovo ustanovilo na mnohá usilování českých poslanců Jelačiće-bána za plnomocnika v Uhřich a za hlavního velitele všech vojsk proti Maďarům. Tu vypukla ve Vídni řijnová maďarsko-německá revoluce proti ministerstvu Dobblhofovu *) a všechno se zvrátilo. Vláda přišla do jiných, méně národu příznivých rukou, a první krok nové vlády byl, ustanoviti místo Jelačiće knížete Windischgrätze. Kdyby se podobné odstrčení bylo stalo někomu jinému než Slovanovi, nebylo by odešlo bez velikého povyku. Ale Slované jsou národ trpělivý, holubičí. Nevíme, z jakých příčin odevzdala vláda nejvyšší velení Windischgrätzovi: bála-li se, aby Slované k veliké moci nepřišli, nedůvěřovala-li oddanosti Jelačiće-bána, aneb držela-li Windischgrätze za schopnějšího vůdce.

Ale stalo se — a následky toho kroku cítíme nyní. Windischgrätz dokázal velikou neschopnost svou mnohými skutky, všeobecný jest hlas o tom u všech znatelů, že kníže Windischgrätz vedl uherskou válku nejnešikovnějším spůsobem, který by se jen vymysliti dal. Kdyby byl Jelačić zůstal velitelem, byla by vojna již aspoň v hlavní části (neboť jednotlivé nepokoje budou v Uhřích dlouho panovati, třeba i císařská strana zvítězila) ukončena v zimě za příhodného počasí; pod Jelačićem bylo by vojsko bojovalo s nadšením, kdežto se pod Windischgrätzem proti maďarskému nadšení bojovalo jen podle rozkazů, a kdo válce rozumí, ví zajisté, jaký rozdíl jest bojovati s nadšením pro svou svobodu a svůj národ, a bojovati jen z povinnosti.

Jak daleko přivedl nyní kníže Windischgrätz válku uherskou? Tak daleko, že mají nyní Maďaři celé Sedmihrady a skoro celé Uhry až po Dunaj, stojí aspoň již nedaleko Peště, a smělost Košutova jde tak daleko, že povolal již sněm do Peště! Nic nebrání nyní Maďarům obsaditi opět Slovensko, a jak oni řádí v krajinách opět nabytých, jak se krutě mstí nad Slovany a Rumuny, svými nepřáteli, toť je povědomo. Tak tedy způsobil kníže Windischgrätz svou převrácenou methodou neštěstí pro celé Uhry, kdežto některé krajiny již několikráte šly z jedné nepřátelské ruky do druhé, a pokaždé byly trápeny a drancovány!! A nyní po všem tom stojí věci tak jako na počátku a snad ještě hůř!

Kdyby byl Jelačić-bán hlavním velitelem, nebyl by dělal tak dlouhé přípravy, které pohltily nejpříhodnější čas k válce, nebyl by také vstoupil do přátelství s maďarskou šlechtou, nebyl by vysílal do slovenských krajů komissaře maďarské, jako to činil kníže Windischgrätz.

Kdyby se byla okázala Slovanům dobrá vůle, byla by též válka v Uhřích s jiným prospěchem se vedla: ale zrovna od té doby, co vyšla oktrojovaná ústava, počali Madaři jedno vítězství po druhém dobývati, a když jsme my v Národních Novinách hned tenkrát vyslovili, že se z oktrojované ústavy nejvíce raduje Košut, ukázalo se nyní, že jsme pravdu měli. Jak Srbům tak Chorvátům, zvláště ale ubohým obyvatelům Hranice vojenské odňala jistotně oktrojovaná ústava mnoho ochotnosti proti Maďarům.

Jak nyní píší ze Záhřebu, slibuje se sice opět Chorvátům něco — ale . . .

Když jsme nedávno vytýkali ministerstvu, že rušíc sněm říšský vymlouvalo se, že to k vůli jednotě říše činí, a pak počalo přece vydávati zákony jen pro neuherské a nevlaské země, poučily nás polo-neb zcelaministerské noviny „Presse", že prý se nemohly ty zákony vztahovat na Uhry a na Vlachy, prolože tam je stav obležení! Krásný důvod! Jak pak se tedy mohly vztahovat na Halič, na Rakousko, kde také je stav obležení, a proč se nevztahovaly na Chorvátsko, kde není stav obležení? Tuto otázku „Presse" sotva zodpovídá, ani ministerstvo!

Ovšem, ovšem, člověk by musel být příliš nevšímavý, aby nepozoroval, kam to všechno směřuje!

Karel Havlíček Borovský
------
*) Neví se arci posud, jakého spoluoučastenství měla strana zpátečnická při této říjnové revoluci, a bylo by to pro historii snad veledůležité, odkrýti všechny nitky této revoluce. Kdo ví kam by některé zabíhaly?!

Zdroj: Národní Noviny č. 80, 4.4.1849