Když bývalo XIX. století

Vůdcovské schopnosti generála

11. duben 1849

V Praze dne 11. dubna.

Skoro všechny hlasy ozývají se již buď zjevně neb aspoň dost srozumitelně proti tomu talentu, s kterým kníže Windischgrätz vede vojnu uherskou. Článek předcházející, výňatek to doslovný z konservativních a bepochybně i ministerských novin „Presse", dokazuje nám, že i ta strana, které býval onen kvapně oslavený kníže hlavní podporou, nahlíží, žeby jiné vedení vojska v Uhřích nanejvýš potřebné bylo.

Co si máme mysliti o ministerstvu, které si rádo nechá říkati silné ministerstvo, a přece si netroufá, vložiti svou silu na váhu proti pochybným vůdcovským schopnostem generála? Bojí se snad toto silné ministerstvo, aby si o tento bombardující ořech zuby nevylomilo?

Avšak nejsou to věci k žertu, nýbrž k pláči! My máme konstituční vládu, která ale osobní slabostí k jednomu aristokratovi nechává hynout nejčetnější vojsko, naše bratry? Taktikou v Uhřich až posud zachovávanou obětovalo se polovic vojska našeho nemocem; drahého koňstva, bolestná to pro finance rubrika, vyhynulo bez počtu, a co utrpěla ubohá země tím, že se některé krajiny již několikkrát z ruky do ruky dostaly! Nic nédíme o záhubných následcích pro celou zem, o nebezpečenství, které se na nemaďarské národy v Uhřich uvaluje!

A to všechno ze zdvořilosti ku knížeti, kterému se nechtělo a nechce dát na srozuměnou: „Pane! může být, že jsi dobrý komandant jízdného pluku, může také být, žebys dovedl bombardovat ještě více měst než Prahu a Vídeň — ale neukazuješ žádných schopností k vůdcovství velikého vojska!"

Pravda jest ovšem, že mnozí volali v první zlosti po rozpuštění sněmu a ostatních nepřátelských outokách vlády naší proti svobodě: Eljen Košut! Avšak při chladné krvi nebude tak ani jeden Slovan volati. Košut dokázal nám vždycky, žeby dojda k moci opět tak utiskoval Slovany, jako dříve, že nezná jinou než maďarskou svobodu, klerá jest vždy spojena s otroctvím Slovanů, tak jako byla spojena republikánská svoboda šlechty polské s nejkrutějším otroctvím sedláků. Není každý demokrat a přítel svobody, který se za něho vydává, a třeba nám nyní Košut v ouzkostech hory doly sliboval, víme dobře, žeby tak málo neb ještě míň slovo držel, než naše vláda. Rozdíl jest jenom ten, žeby Košut po vítězství celého maďarského národu proti nám použíti mohl, kdežto naše vlada, budeme-li moudří, ani jednoho národu míti nebude, na klerý by se utiskujíc naše svobody opírati mohla. Proto držíme vládu naši aspoň za méně nám nebezpečnou než Maďary, byťby jinák zrovna tolik víry zasluhovala.

My jsme přesvědčeni, že Maďary jinák důkladně přemoci nelze, než upřjmnou pomocí Slovanů, a Slovanům sluší nyní, když se již vláda naše několikkrát objevila ve své pravé podobě, za včasu se o to postarati, aby si svoje věci zařídili, neboť až budou Maďaři poraženi, mohla by vláda naše zase zapomenout na vděčnost. A proto budiž od nynějška politika Slovanů: „Z ručky do ručky! A nic na ouvěrek!" Až posud má jen kníže Windisehgrätz tu smutnou zásluhu, že vláda musí s Jihoslovany a se Slováky trochu šetrněji nakládati; neboť jsme přesvědčeni, žeby se Chorvátům a Srbům byla zpívala ta samá píseň jako nám, kdyby byl Košut nevyhrával. Nyní ale jest věru přece této dobroty knížete Windischgrätze přes příliš, a jest čas, aby Jelačić uchopil veslo a učinil konec vojně a spolu slovanskému útisku.

Karel Havlíček Borovský

Zdroj: Národní Noviny č. 86, 12.4.1849