Když bývalo XIX. století

Revoluce roku 1848

2. leden 1849

Revoluce, klerá na začátku roku 1848 vypukla ve Francousku, našla svého ohlasu v německých a vlaských zemích, jako i v císařství našem, kde stejné takřka poměry k stejnému vedli konci. Všude vlády nechtějící ustupovati spravedlivým přáním národů, všude směr dvojí, jeden čelící k zachování nadvládí vyšších stavů nad nižšími a příčící se s druhým, kteréhožto heslo jest: Svobodné vyvinování života národního. Dne 22. února vypukla revoluce v Paříží, král Ludvík Filipp svržen byl s trůnu, na který jej posadila revoluce r. 1830, a prozatímní vláda Francouská prohlásila republiku. Hned na to se zdvihli Němci a za nimi Rakousko; již v polovici měsíce březnu se bojovalo na barrikádách Berlínských; v ten samý čas vypukly bouře Vídeňské, odejel Metternich do Londýna, a každý v Čechách ví o 11. březnu a Svatováclavské lázni. Vlaši již byli ve zbrani a bojovali v Lombardsku s Rakouskem pro neodvislost Vlach a vnitřku proti absolutním vládám. Všechny vlaské země měly konstituci, nežli vypukla revoluce Francouská. Francouzům se republika brzy znechutila, a tři čtvrtiny národu žádají nyní obnovení monarchie: vyvolení Ludvíka Napoleona Bonaparte za presidenta republiky jest vlastně protestace národu proti republikánskému sněmu, který za časů prvních bouří pod terrorisováním republikánské strany (která vlastně jest menšina v zemi) vyvolen , není opravdivý representant: vůle národu francouského. V Němcích také jistá, po ideálech toužící strana od začátku měla neřkuli materiální, alespoň morální převahu, a sjednocená německá říše byla žádoucím cílem její politické touhy. Tato strana si počínala vehni hrdě, jakoby opravdu vládnouti mohla celým světem, jakoby národové za milost pokládati si museli, přijímány býti do nového spolku sjednocených Němců. Frankfurtský sněm, který měl vystavěti novou budovu státní sjednocené německé říše, již hezky dlouho rokuje o nové konstituci německé, a výsledek všeho rokování jest, že Němci ani nechtějí přijimati základní práva, které sněm Frankfurtský pro ně vypracoval, nechtějí tedy přivoliti takřka k vystavení nové říše na základě Frankfurtském. Již brzy nás dojde zpráva, že sněm Frankfurtský odložil svá sezení na neurčitý čas a že počká na přiležitější chvíli, by se zase sešel k pokračování započatého díla. Zaroveň jako v Německu také ve Vlaších jistá strana v novějším čase pracovala k sjednocení všech zemí vlaských. Tato strana se zmocnila vlády v království sardinském, ve velkovévodství toskánském a v posledních dnech také v Římě, přemožena však byla v království neapolském, kde Ferdinand II. se stal nyní ochráncem ze Říma vyhnaného papeže. Sicilie se odtrhla od Neapolska a má vládu svou od neapolské neodvislou. Jedná se nyni o to, zdaliž se tato neodvislost udrží nebo padne; král neapolský chystá vojnu proti tomuto odpadlému dílu své říše. Jako v Německu také ve Vlaších nestane se sjednocení, ku kterému jistá strana pracovala a posaváde pracuje. Rakousko přemůže Lombardsko a odolá Sardinsku, král neapolský pak pokoří Řím a potom Sicilii. Nesmí se však mysliti, že celé hnutí roku 1848 ostalo bez užitku pro národy; nikoliv! v Německu, ve Vlaších a v císařství rakouském uznána byla následkem tohoto hnulí jedna zásada, která jest základ štastnější budoucnosti národů: zásada totiž svrchovanosti národu čili princip konstituční.

Ve Španělsku všecko zůstalo při starém, t. j. zůstalo při starém boji dvou stran, které však na zřeteli nemají blaho národu, nýbrž jen interessy dvou dynastií. Královna Isabella není uznána od mocností evropejských, a protivní strana totiž Karlistická pracuje k tomu, aby ji s trůnu svrhla. V posledním čase Karlistická strana zase nabyla lepšího postavení.

V Anglicku revoluce od roku 1848 nenašla nižádného ohlasu, nebol většina Angličanů se má docela dobře pod svou vládou. Několik znamenitých osob přibylo do Londýna, jako ku př. od nás kníže Metternich, z Francouz král Ludvík Filipp se svou rodinou a svými ministry.

V Belgii, v Nizozemsku, ve Svejcařích, v Dánsku, ve Švédsku jsou vlády takové, že národy příčiny k revoluci nemají; v těchto zemích také za celý rok 1848 ostalo ouplně ticho. Dánsko bylo přinuceno vésti válku s nastávajícím sjednoceným Německem, a škoda jen, že se s válkou nečekalo až ku konci roku, kde by ovšem k ní ani nebylo přišlo. Ruský cár Mikuláš a turecký sultán Abdul Medžid nepocítili mnoho z nepříjemností, kterými navštěvovány byly v běhu roku 1848 korunované hlavy naší Evropy. Rok 1849 bude pokojnější, nežli byl rok 1848, barrikády se již stavěti nebudou, a bude-li v Německu o několik malých knížat méně, tedy alespoň k počtu evropejských panovníků zase jeden přibude, totiž nový císař Francouský, Napoleon II.

Karel Havlíček Borovský

Zdroj: Národní Noviny č. 1, 2.1.1849