Když bývalo XIX. století

Mnozí záviděli nám naši svobodu

11. květen 1849

V Praze dne 11. května. Až do předvčerejska byla Praha ještě nejsvobodnější město v Rakousích; mnozí záviděli nám naši svobodu. Nyní nemají ovšem žádné příčiny nám záviděti, neboť jsme opět již v tom stavu, který se nyní skoro v celém Rakousku užívá za vhodný surrogat staré absolutní vlády, a ve kterém jsme byli po červnových událostech, jenom ovšem s tím rozdílem, že jsme se do něho dostali mnohem lacinějším spůsobem, bez červnových událostí! Jest to ovšem bolestné postavení, zvláště když vidíme, z jakých příčin se nám dostalo tohoto zrušení našich svobod; že nás nyní do nevole přivedla právě ta strana, která v zaslepenosti a přemrštěnosti své o sobě myslí, že jest ona hlavní podpora svobody. Neboť si mohl každý rozumný dobře pomyslili, že vláda čeká jen na příležitost, aby mohla Prahu dáti do stavu vojenského, a aby se tak zbavila nepohodlné opposice, kterou nyní skoro jen Čechové proti ní činiti mohli. Ted dosáhla vláda velmi lehce oučele svého, a kdo jí k tomu pomohl? — strana slabounká několika přemrštěnců, tak že se ukázalo opět skutečně to, co my vždy říkáme, že si totiž reakce a destrukce ustavičně do rukou pracují a o svobodu nás připravují. Ale všechno napomínání, všechna výstraha jest nadarmo; každý, kdo takovým nezkušeným a přemrštěným pánům ve všem za pravdu nedává, a kdo je k opatrnosti napomíná, dostane od nich brzy několik nadávek, jako reakcionář, denuntiant atd. až když potom hloupý kousek vyvedou, tu teprva sami bycha honí ale jen tak dlouho, pokud je nejhůř, pak zase na všechno zapomenou, a rovněž tak jako dříve pošetile jednají a svobodu — abych tak zrovna řekl — promrhají a prohejří!!

Těžké jest ovšem usilování národu každého a zvláště slovanského o svobodu: kdo jednou neobmezenému panování aneb nějakým neslušným přednostem přivykl, těžko na to zapomíná a těžko svou moc z rukou dává, jemu též velmi mnoho prostředků k ruce jest proti svobodě národu. Neni to tedy snadná práce, dobýti národu onu přirozenou svobodu, která mu před Bohem patří, ale o kterou jej vždy, pokud svět jest světem, soběctví jednotlivců bude hledět připraviti, není to pravím lehký úkol, který by se dal lec taks v hospodách a křikem docíliti: tuť zapotřebí jest poctivé vůle, mnoho práce a mnoho schopnosti a opatrnosti. Proti svobodě národů pracuje se nejchytřejšími prostředky, nesmí se tedy pro svobodu bojovati — hloupě! Tolik v krátkosti, a kdo můžeš rozuměti, dovtip se.

Že ale stav vojenský v Praze patrně není potřebný, žeby se bez něho zrovna tak a snad ještě lépe udržel pokoj, to by s námi podepsal každý obyvatel, vyjmouc snad ty, kteří nedávno děkovali za oktrojovanou ústavu. Myslíme taky, že snad nebude trvati jen několik dní (aspoň by neměl déle): zůstaneme-li ale v tomto stavu zase několik neděl neb měsíců, pak arci se přesvědčíme patrně o tom, že vláda s radostí se uchopila záminky, kterou ji podala nedozralá pošetilost; aby tím celé město, a skrze obmezení tisku celou zem připravila o konstituční svobody. A která vláda ráda a bez potřeby připravuje národy o svobodu, nemůže nikdy od nich býti milována, a udrží se jen mocí. Že ale moc na věky nevytrvá, třeba nyní ještě postačovala, to víme dobře. Přáli bychom si, aby i ministerstvo naše toho pamětlivo bylo.

Pan komandující generál Khevenhüller oznámil dnes všem redaktorům, že mohou své časopisy vydávati: ovšem ale doložil, že časopis, který ostře psáti bude, musí přestati, a redaktor že bude od vojenského soudu potrestán. Že ale vojenské soudy nejsou velicí přátelé redaktorů to je, každému známo, a proto jest nyní každý redaktor trochu podoben vojenskému fourierovi. Hm!

Karel Havlíček Borovský

Zdroj: Národní Noviny č. 112, 12.5.1849