Když bývalo XIX. století

Hrabě Josef Radecký

24. květen 1849

Dvorní radda Hackländer, který provází rakouské vojsko ve Vlaších a často s Radeckým obcuje, píše o něm takto do Augsburských novin: Hrabě Josef Radecký bude dne 2. listopadu 83 roků stár, ačkoliv jeho zevnějšek neprozrazuje takové vysoké stáří. Není veliký, ale silně zrostlý, chodívá obyčejně čerstvě a rovně. Hlavu nosí vysoko a oko jeho hledí volně do dálky, tahy v obličeji jsou velmi příjemné a jsou výraz dobroty jeho srdce. Rád se směje a raduje při čtení zpráv o slavných bitvách, nebo když vidí, že jeho vojsko srdnatě a s radostí činí outoky; slyší—li ale o padlých nebo o raněných, zasmuží se jeho oko, a jeho mysl se zarmoutí, vidí-li bídu na člověku. Vojáky, kteří nepřítele u Gravellone a la Cava porazivše víno a chleb odcizili, potrestal přísně, dal hned od místního představeného vyplatiti vojákům 4000 dvadcetníků a přispěl sám hojně ke sbírce, kterou učinili důstojníci hlavního stanu k témuž oučeli. Často jsem jej vidíval, jak vojákům na stráži vstrčil několik dvadcetníků do kulovnice, poněvadž sami na stráži ničeho přijmouti nesmějí. V Novaře často obdaroval chudé lidi. Když vojsko defilovalo, vstoupil často do řady, pozdravil tu starého poddůstojníka, tam zaklepal důstojníkovi na ramena a mluvil velmi vlídně s mladými dobrovolníky Vídeňskými a se střelci, povzbujíc je. S důstojníky, kteří jsou okolo něho, obcuje velmi důvěrně a přátelsky. Často přicházel mezi nás, když jsme se smávali nebo povídky vypravovali, nebo okolo ohně seděli, a bavil se s námi vespolek; nemohl ale vystáti, když všichni se sedadel vstávali a čapky i doutníky odkládali. „Zůstaňte sedět, přátelé," zvolal pak, „nechte toho a dejte čapky na hlavu." Ustavičně byl jako otec mezi svými dítky. „Vidíte," pravil jednoho dne po obědě, „v předešlém tažení jsme se tak neměli, jako teď, často jsme měli nouzi, a můj přítel N. mně přinášel ráno šokoládu, a nech vám řekne, kde bral mléko;" při tom se srdečně zasmál. Generál W. totiž měl s sebou kozu, od níž mladí důstojníci časně ráno první a nejlepší mléko ve vší tichosti přinášeli. Hlas Radeckého je hluboký a silný. Spat chodí brzy večer, za to ale také časně vstává; čas odchodu vojska zachovává s velikou určitostí a spíše dříve dá rozkaz k pochodu nežli později. Zprávy, které přicházejí, dává si čísti, které ale odcházejí, přečte sám velmi pozorně. Písmo jeho je jasné a čitelné; ve věcech služby podepisuje se jen: Radecký; při vzácnějších psaních: Hrabě Josef Radecký. Je-li na spěch, podepisuje zprávy na koleně. Mluví-li s někým, vezme jej pod páždí a prochází se s ním. Jezdívá rád spěšně; koně jeho jsou silné mecklenburské, nejvíce šimly. Jeho oděv je šedivý kabát s pozlaceným límcem a klobouk se šedivými pery.

Zdroj: Národní Noviny č. 121, 24.5.1849