Když bývalo XIX. století

Vídeň byla přemožena

5. listopad 1848

Vídeň byla přemožena náramným nákladem sil i obětí; statně, mužně bránili se Vídeňané, i když nevyhnutelné podlehnuli své viděli; člověk by zplakal nad vyhozením tak krásných sil v politické pominulosti. Pohybná garda musela ovšem do ohně, když jí v zádech stála garda městská; dělníci sobě nic nedělají z toho, pohltí-li plamen miliony za jeden den, stane-li se z Vídně zbořeniště: nemajíť podílu v tomto jmění. Poklady celého státu, města a měšťanů vydány jsou na zkázu. Kdo má srdce, musí zatratiti ony, jenž vedou takovýto neprospěšný, záhubný boj. Nemůžeme jinak soudit, než že jedna strana, chtící všechno dosáhnout a nemající co ztratit, vládla hrůzou nade druhou, pracovník nad měšťanem a zakryté osoby nad pracovníkem. Tyto jsou pak oni rýpalové, chtící všechno podvrátit, jenž náramné neštěstí na Vídeň uvrhli; ošálení měšťané a fantastická mládež budou trpce za to pykali. Na jménu demokrat leží všechna kletba a hanba, všechno neštěstí Vídně a nebezpeč státu od té doby, co strana demokratů a radikálů (Ratten und Kahlen) z Engländerské pivnice demokratii prováděti se jali. Netřeba vstupovati mezi tyto demokraty v jich hospodách, stačí čtení časopisů od nich vydávaných, aby člověk poznal, jaká střeštěnost se jich zmocnila. Demokraty nazývali se lidé, kteří několika sty lidu chtěli terrorisovat země, národy; demokraty nazývali se lidé, kteří pranic nedbali na hlas náramné většiny, jimž každé uzavření většiny, nejsoucí jim po chuti, dávalo znamení k revoluci. Daleko vedlo by mne - píše dopisovatel něm. konst. listu - kdybych měl líčili jednání těchto lidí ode dnů květnových. Oni zasadili šlechetný pojem demokrata do bahna, a teprv olovem a prachem kopán jest odvod, aby mohla svěží horská voda plynout do života lidu. Nyní může člověk opět demokratem býti v počestnosti a v rozumu.

Vojsko se chová ješlě dost řádně; zlost jeho je ovšem obrácena proti sludentům, dělníkům a nejvíc proti přestouplým kamerádům vojákům, kteří nyní na mnoze přestrojeni z Vídně hledí uprchnout, ba i s valů dolů skákají. Jeden skočil u Währingu s nízkého valu, ale vojáci hnali se za ním, chtíce ho pažbami utlouci, „že prý není hoden kulky"; jen na domluvu důstojníků dali mu smrt kulkou.

Vojáci přestouplí bojovávali v prvním šiku; jednou se odtrhli od gardy a dávajíce znamení že chtí uskočit zase k vojsku, přeběhli, ale druzí vojáci div se do nich nepustili. Zajatí dělníci trpějí od nich nejhrubší pohanění; když je vojsko vede, štilcuje a bije je krutě. Studentské klobouky nosívají na bodácích; nikde se nesmějí dát vidět. Naproti tomu zachovává vojsko nejpřísnější kázeň, tak že se jim nedá vytknout nijaký přestupek; aspoň v místech, kde ležejí, si nikdo neztěžuje; ovšem se k nim venkovský lid chová přítelsky a srdečně a opatruje raněné všelikou péčí. O Horvatech vypravují ovšem, že musejí být přísně na uzdě drženi; že se drancování dopouštějí; podrobností se posud nejmíň ví o vojsku na jižní straně stojícím, a tam byli Horvaté.

Měšťané kde mohli, přestupovali k vojsku, přijíi mali je s radostí, ba někde vřadili se sami mezi řadové vojsko, aby bojovali proti Vídni. To jsou praví občané, jenž své jmění hájejí a tím ochraňují i jmění druhých; jenž bojují proti proletariátu a ztřeštěncům politickým, kteří nyní hájejí svůj krk a svou kůži. Tito lidé jsou schopni nejhoršího, tím více, že stále se opíjejí.

Kterak se chovaly v těchto bouřích ouřady, kterak spolky, kterak jiné vplyv mající outority?

Ministerstva skutkem ve Vídni nebylo; ouřad městský - obecní radda - starala se o město; ale kdo byl tato radda ? Ona záležela po celý čas z osob jedné strany, právě té strany, která by ráda všechno zpřevracela. Konservativní a mírní, starší a rozumnější vzdálili se z ní hned zpočátku, tak že ze 120 oudů bylo zřídka 30 pohromadě, samých zůřivců, jako Tausenau a j. Obecní radda byla jediná instancí, kterou uznával Windischgrätz za povolanou, aby s ní vyjednával. Sněm on neuznal za povolaný ani komando Messenhauserovo a jeho generální štáb.

Obecní radda jednala vždy ve spojení s velitelstvím gardy a s ustavičným výborem sněmu. Ona uzavřela kapitulací, a byla od ozbrojenců na konci přinucena, aby ji zrušila a boj obnovila. Messenhauserovo a celé vojenské raddy vyjádření, „že to nemůže uvalit sobě na svědomí, by květ pokolení vedl k nevyhnutelné porážce, ježto síla protivníků je přenáramná a každý odpor marný," bylo již také marné. Bylo pozdě, začali ozbrojenci nutit své vůdce k dálšímu boji. Vlastní gardisté a skoro všichni studenti byli již zbraň složili, jsouce přesvědčeni o marnosti dalšího odporu. Dělníci byli nyní pány, jejich prosby příkazy, jejich hrozby bodání. Posavad vedli oni liýřivé, živobytí bez starosti a výdělku; nyní vědí dobře, že jim nastanou krušné doby, proto nedbají a zachycují každou minutu k dosavádnímu živobytí. Příchod Uhrů dodal jim nového ducha.

Jak se chovalo studenlstvo?

Všechna vina, všechno neštěstí i hana uvaluje se na ně. Jsou-liž to titéž studenti, jenž v březnu zlomili starou vládu ? Musí se vědět, že studentská legie nezáležela ze samých studentů; vetřeli se mezi ně nezralí nepovolanci.

Studenti dokázali svou hrdinnost a bezohlednou obětovnost, škoda toho mladého kvělu! Ale i to musí se vědět, že v nejohnivějším bouření vášní zachovali studenti Vídeňští, jmenovitě výbor studentský, víc chladnosli a taktu, nežli v mnohých věcech sněm. Výbor studentský se zdráhal statečně, spojili se s tak zvaným oustředním výborem Vídeňských demokratických spolků, jehož snažení cílilo zdánlivě k republice, skutečně ale k anarchii. Studenti měli neobmezenou důvěru v lidu; jejich slovo platilo v lidu jako zákon; universita byla střed celé Vídně. Kdyby výbor studentský byl svolil, aby se byl učinil výpad na tábor gen. Auersperka na Belvederu, ležely by snad tisíce tisíců mrtvol kolem něho. Kdyby nebyl st. výbor uznal sněm a nezaručil se za něj, byl by sněm pozbyl i podobu své outority. Nyní se na studenlstvo jen hana metá; musejí tedy přijít i jejich zásluhy na světlo.

Jak se choval sněm, bylo vidět z řečí, jaké se vedly; sněm chtě být vším, nebyl ničím.

Kdo ve Vídni, ač více tajně, všechno vedl a vládl, byl zmíněný oustřední výbor demokratických spolků. On to byl, jenž vyzýval hotovost, on to byl, jenž volal Uhry k Vídni, jenž žádal od sněmu, by některé oudy cis. rodiny, mezi nimi i nástupce na trůn ze země vypověděl, jenž zřejmě se pronesl, že způsobil a vedl hýbání posledních dnů, jehož hlava Dr. Tausenau s Košutem se v Pešti sjednával, jenž vysílal po zemích emissary, by způsobili kde mohou revoluci, v čemž jim větve jejich v hlavních městech věrně po boku stály.

V hospodě „u kachny" byli oudové jeho stále pohromadě, měli ouplnou ouřadovnu, vysílali depeše a rozkazy a přijímali ordonance. Nejvěrnější přívržence meli v zůřivých obyvatelích podměstí Wiedenu, kde se uhnízdily tak zvané liberální spolky, v jichž čele stál tulácký bradoholič ze Lvova; tento člověk žil některý čas v Pešti, seznámil se s Maďary a jednal nyní ve Vídni za peníze v jejich smyslu. Co nedocílil Košut svou výmluvností, to docílil skrze své přátely a spojence penězi.

Zdroj: Národní Noviny č. 178, 5.11.1848