Když bývalo XIX. století

Nový odvodní zákon

22. únor 1849

Ministerské nov. Holomoucké „Österr. Correspondent" věnovaly obzvláštní pozornost našemu článku v č. 39 N.N. o novém rekrutování, z kterého větší část přeložily s dlouhou úvahou proti N.N. Litujeme jenom, že tyto noviny, když si již práci vzaly, náš článek přeložili, nevěnovaly též stejnou pozornost, druhému hned po něm následujícímu článku v tom samém čísle od jednoho z našich spoluredaktorů W., kterýžto všechny vady onoho nového odvodního zákonu zřetelně vykládá. V tom se zajisté s námi srovnává celý svět, ani přátele p. hr. Stadionu nevyjímajíc, že jeho nový odvodní zákon jest největší chyba, které se dopustil. Kde to komu kdy napadlo, uslanoviti všeobecnou odvodnost všech občanů a ponechati při tom čas služby vojenské na osm let! Kde to komu kdy napadlo, zavésti losování, ale ponechati při tom rozvrhování do tříd zcela předešlé libovolnosti a neurčili žádná jistá pravidla, na která by se mohl kdo odvolávali! Směle můžeme o tomto novém zákonu říci, že se zdá být ustanoven k tomu, aby u sprostého lidu, jenž mezi dobrou a špalnou konstitucí rozdíl učinili neumí, celá konstituce do podezření uvedena byla!

Než toto vlastně nenáleží k onomu článku v Österr. Correspondentu, ve klerém se nejedná o zákonu samém, nýbrž jen o princip vůbec. Předně nemůžeme sobě dát od ministerských novin namluviti, že nynější sněm jest pouze a jedině ústavní, kdežto přece sám J.M.C. ve veřejných ohlášeních jej nazýval ústavním a zákonodárním (legislativním), pro který smysl také mluví až dosavádní praxis, praxis to i nynějšího ministerstva. Důkazy jsme již uvedli v předešlém článku svém, a kdyby vysoké ministerstvo ráčilo laskavě nahlédnout do svého vlastního, bohužel! nyní trochu pozapomenutého liberálního programu, najde tam bohdá! mnohý dúkazek, že se my nemýlíme a že nynější sněm jest též legislativní! Ale nač dokazovat, že je svět kulalý! Vraťme se raději k výčitkám od ministerských novin sněmu činěným, že totiž zvolna pokračuje, že ještě nic neučinil, žeby byl měl s opominutím základních práv zrovna konstituci samou započíti. — Jsouce přesvědčeni, že ministerstvo nynější dobře ví, co to znamená, pro Rakousko řádnou a většině milou konstituci navrhnouti, jsme přesvědčeni, že ministerstvo též tak dobře jako my věděli musí, že celá konstituce od vyvinutí uherských záležitostí velice závisela, a žeby se leda snad s božskou vševědoucností ani dříve nebyla mohla určili nějaká moudrá, všem krajinám vítaná ústava.

A s jakými překážkami zápasila většina sněmu ve Vídni, toť nepochybně bude známo ministerstvu.

Když se již o rychlost jedná, mohli bychom se též sl. ministerstva tázati: kde jsou naše nové provisorní základy? Kde jest nové zřízení ouřadů, škol? Ministerstvu jest přece mnohem snadněji vydávat provisoria samovolně, než sněmu zákony, kdežto se 360 rozličných mínění dříve porovnati musí!

Není tedy sněm toho vinen, že konstituci posud nemáme, nýbrž okolnosti; a ubezpečujeme ministerstvo, žeby se národy rakouské s velikým upokojením do budoucnosli odevzdávali, kdyby měli jistotu, že takovou konstituci dostanou, jakou sněm říšský za dobrou uzná. Strach před reakcí, ku kterému bohužel! samo ministerstvo národům došli příčin dává, tento strach před reakcí jest nyní drak hlodající srdce veškerého Rakouska. Tolik držíme za svou povinnost ministerstvu upřímně do oči povědíti. Proto se lid hlavně bojí nové rekrutýrky (ačkoli i celý spůsob její jest nesmírně obtížný), poněvadž myslí, že tak velikého vojska se proto shledává, aby lid přinucen byl, přijmout takovou konstituci, jaká se mu dá bez ohledu na sněm.

Na ukázku klademe zde doslovný překlad jedné části tohoto článku, který proti nám podává Österr. Correspondent:

„Že p. spisatel při této příležitosti zároveň káže zpouru proti vládě, načež by se mu v Anglicku a v jiných svobodných státech ztěžka jenom několika tištěnými řádky odpovídalo, nezadivilo nás hrubě, neboť držení se této cesty zdá se, že jest oučelem jeho snah žurnalistických. Zdaliž mu ale národ český za to bude povděčen, zdaliž se mu, jestli to skutečně byl jeho úmysl, podaří roznítiti v Čechách válku občanskou, o tom velmi pochybujem; spálená tu neb onde ves nebo zámek byly by snad jediným následkem, proklínání od krajanů jistou odplatou takových pokusů.

Nechceme prozatím ani uvěřit, jako by p. spisatel skutečně k tomu usiloval, nač se dá aspoň z jeho článku souditi; chceme též věřiti, že toliko z nepoznávání poctivých úmyslů ministerstva proti němu vede opposici a ji přehání, což by snad smírnému dorozumění tuze nepřekáželo; nebyli bychme ale také dotčený článek na přetřes vzali, kdyby nestál v novinách, které, jak víme, tak tuze po zemi jsou rozšířeny, jejichž redaktor má značný vplyv na obor svého čtenářstva. Máme za to, že při takových okolnostech musí ostré zkoumání a moudrá prozřetelnost ve všem předcházet, co se koliv podá do veřejnosti, i nemůžeme než projeviti přání, aby náš tento náhled byl i od jisté strany v interessu pravé svobody a vlasti budoucně kojen a zachováván.

Proč jde vybírání rekrutů, abychme se vrátili k vlastnímu předmětu otázky, v druhých částích monarchie bez všelikého odmlouvání pokojně před sebe?

Či jest mír v Uhřích a ve Vlaších již upevněn, a smí-liž v Rakousích při takových okolnostech, jako jsou nedávno prchnutí dvou vlaských mocnářů, prohlášení římské republiky, zřejmý směr hnuťí francouského, rozkolébání trůnu sardinského a neustálé podrývání v samé rakouské monarchii, smí-liž vláda opominout který prostředek, jenžby anarchii doma zamezoval a válku evropejskou v zárodku udusil. Ministerstvo stojí zajisté na pravém stanovisku, aby mohlo pravdivě o těchto poměrech a potřebách souditi, i nedá se od nevyhnutelného odvrátit řečmi novinářů, kteří si domýšlejí míti přesvědčení, že jenom tolik a nic více vojáků zapotřebí k udržení Rakouska, kteří by na outraty tisíců, jenž se k tomu dobrovolně okolo práporu svého císaře a své vlasti sestupují, blaho milionů, ano blaho veškerenstva v šanc slavěli; kteří sc domnívají býti povolány, vládu jen proto v podezření uváděti, že jest silná a že si rázně počíná, a símě nedůvěry právě v tom okamžení rozsívati, v kterém se důvěra jižjiž ujímala a naději v konečné dosáhnutí velikého jediného cíle podávala."

Co se počátku tohoto napomenutí týče, jako bychom my za úkol si byli postavili, kázati pobouření proti vládě, můžeme se směle odvolati na všeobecné mínění všech rozumných a liberálních lidí, kteří naše žurnalistické působení od počátku znají: a taková předhůzka vládních novin jest špatná odměna za to, co jsme my z dobré vůle a bez vybídnutí k udržení zdravého smyslu a pořádku v mnohé nebezpečné době učinili. Kromě toho, že jsme za předešlého ministerstva zastávali vládu mnohem horlivěji než její vlastní noviny, musíme připomenout, že jsme i za tohoto ministerstva, ačkoli v opposici proti němu býti musíme, přece mnohdykrát, když jiné časopisy ministerstvu něco nezaslouženě vytýkaly, proti nim vystupovali, poněvadž nečiníme opposici k vůli opposici samé, nýbrž jen tenkrát, když my a naše strana s ministerskými kroky spokojena být nemůže. Právě proto jsou dle našeho mínění naše noviny ze všech českých nejvíce rozšířeny, poněvadž bez všelikých ohledů avšak i bez všelikých přepiatostí vyhledáváme to, co býti může a dle všeobecného mínění většiny k spokojenosti národu potřebné jest. My jsme již dokázali skutkem, že nám na tom nezáleží, dělati jen proto opposici, aby nás lidi drželi za liberální.

Když minislerské noviny myslí, žeby se nám v jiných konstitučních zemích na náš článek jinák t. j. processem odpovědělo, proč pak nám tak neodpoví? Milerádi bychom za onen článek a za každý jiný stáli před náležitým soudem o tisku, povědomí jsouce sobě, že jsme se proti zákonům o tisku neprohřešili.

Ministerské noviny myslí, že my jenom z nepoznávání poctivých záměrů ministerstva opposici děláme: ale můj Bože! jaké jsou tylo tajně poctivé záměry ministerstva. Svět je nevidí, my je nevidíme, a proto je ovšem znáti nemůžeme. Za to ale známe mnohé nejen záměry, nýbrž činy ministerské, kleré nám nemohou dáti dobré mínění o jeho tajných záměrech. V Uhřích, v Chorvátech, ve Vojvodovině Srbské, v novinách ministerských, v jednání se sněmem, v nových provisorních zákonech vidíme mnohé věci, které se nejen nám, nýbrž žádnému liberálnímu člověku líbiti nemohou.

My dobře víme, tak dobře aspoň jako Holomoucký Correspondent, jak veliké těžkosti a nesnáze na naši vládu nyní nejen ve Vlaších a Uhřích, nýbrž i v Německu a jinde naléhají: ale tak daleko to již došlo u nás (vinou nynějšího ministerstva), že se liberální strana z těchto nesnází spíše radovati než rmoutiti musí, poněvadž v nich vidí poslední naději; že totiž vláda, naše jsouc v takových zahraničných nesnázích, tím snadněji hotova bude, přání národu vyplniti. V ministerském programu, který uvítal sněm s nesmírnou pochvalou, byla sice řeč o přímosti, otevřenosti a postavení se v čelo snahám o svobodu, činy ale ministerské nejsou podle toho, a proto nemůže být žádná řeč o důvěře k ministerstvu. Jestli někteří pochlebníci něco podobného ministerstvu ubezpečují, ať věří ministerstvo nám, ať se poptá mezi lidem, a uvidí něco jiného než důvěru.

Nám na osobnostech nezáleží: ať si je ministrem kdokoli, jen když s námi smýšlí upřímně a poctivě, a i nynější ministerstvo mohlo by při svích znamenitých schopnostech, které mu nikdo upírati nemůže, užívali důvěry národů, kdyby změnilo svou politiku.

Co se ostatně onoho odvodního zákonu týče, nesmí se nám nic vytýkati, jako bychom my sami lid bouřiti chtěli. My jsme tento zákon hned, jak vyšel, pořádně vysvětlili pro pohodlí svých čtenářů s podotknutím jeho dobrých stran, což neučinila žádná jiná redakce, a zdrželi jsme se tenkrát všelikého hanění. Ale obecenstvo samo tak jako každý rozumný poznalo brzy jeho vady a jevilo nespokojenost svou. Ať tedy proti nám se neužívá ona opotřebovaná výmluva špatných zákonodárců, žeby lid byl spokojen kdyby ho časopisy nedráždili. Lid zajisté má svůj rozum tak dobrý jako redaktorové a časem ješlě lepší.

Karel Havlíček Borovský

Zdroj: Národní Noviny č. 45, 22.2.1849