Když bývalo XIX. století

Čína

2. březen 1849

Dle nejnovějších zpráv z „nebeské říše", jak Číňané zem svou rádi jmenují, zotavil se čínský císař poněkud ze zármutku, v který jej uvrhly zprávy o porážkách Číňanů ve válce proti Anglicku. Na dvoře čínském provádějí se nyní samé rejdy a pletichy. V Číně panuje totiž obyčej, že si císař sám volí svého nástupce. Jak mile tedy císař stárne bývají vždy takové pletichy, neboť příbuzní naň dotírají, aby jmenoval svého nástupníka, a však obyčejně to císař učiní pro důležité a chvalitebné příčiny teprv na smrtelném loži, anebo dá zapečetěný list, jménem svého nástupce opatřený, v palácu schovati. Nynější císař chce prý za svého nástupce ustanoviti sveho nejmladšího syna, mladíka as 171etého, ctižádostivého, který prý po čínsku dosti dobře jest vychován, a též ve válečném umění zběhlý. Avšak jeho strýcové a téměř celý dvůr jest tomu na odpor. Bude-li ale skutečně mladík tento od císaře vyvolen, uzná jej pak i celá rodina (panující nyní rodina v Čině je z rodu Mandšu) bez velkého odporu, neboť ví dobře, že její bezpečnost záleží jen ve svornosti a jednotě svých oudů. Poměry Číny k jiným asiatskym východním státům jsou příznivé. Nový král v Cochinčíně poslal císaři, na důkaz své jemu věrnosti, jakž obyčej jest, zlatou květinu. Avšak to jest jen pouhá formalnost, neboť Čína nemá moci, by Cochinčínu skutečně si podrobila, a jest ráda, když Cochinčína té samé politiky se drží jako Čína, kterážto politika jedině v tom záleží, zavříti zem před Evropčany. Před několiko lety, když biskup Adran v Cochinčíně byl prvním ministrem, přestalo spojení této země s Čínou, ale za posledních roků zase bylo obnoveno, a křesťané ze země vyhnáni a mučeni.

Od poslední velké revoluce, jejíž utlačení Čínu mnoho stříbra stálo, je v provincii Kašgaru silná posádka, obyvající zvláštní město.

Kdyby v Číně nebylo tak přísně stěhování ze země zapovězeno, můžeme směle říci, že by již polovice Asie Číňany byla zaplavena, což by veliké a blahoplodné mělo následky, neboť Číňan je pracovitý a průmyslný.

Zdroj: Pražské noviny č. 35, 2.3.1849