Když bývalo XIX. století

František Palacký

*14.6.1798 - † 26.5.1876

František Palacký byl český historik, politik, spisovatel a organizátor veřejného kulturního a vědeckého života.

V letech 1809–1812 studoval latinskou školu v Trenčíně a následně i evangelické lyceum (do r. 1818) v Prešpurku (dnes Bratislava), kde se seznámil s P.J. Šafaříkem. V Trenčíně bydlel u otce Ľudovíta Štúra Samuela, který byl taky jeho učitelem. V letech 1819–1823 jako vychovatel v uherských šlechtických rodinách, rok 1820 strávil se svými svěřenci (Csúzové) ve Vídni. Působení ve vyšších kruzích mu umožnilo pokračovat ve svém sebevzdělávání, získal velký přehled o politice a intenzívně studoval i cizí jazyky (během svého života ovládl latinu, řečtinu, němčinu, češtinu, maďarštinu, portugalštinu, angličtinu, francouzštinu, italštinu, ruštinu a staroslověnštinu).

V roce 1823 se vrátil do Prahy. Pracoval pro Josefa Dobrovského a později pro Františka Šternberka na vytváření šlechtických rodokmenů. Šternberkové ho posléze zaměstnali jako rodinného archiváře. Spolupráce s Dobrovským měla do budoucnosti na Palackého značný vliv. Určité napětí ve vztahu pak znamenal odlišný názor na pravost Rukopisu zelenohorského, kde se Palacký s Dobrovského kritikou neztotožnil.

V roce 1829 vytvořil projekt české encyklopedie, který po slibném začátku ztroskotal a z kteréhožto pokusu vznikla roku 1831 Matice česká, jejímž úkolem bylo financovat české knihy, které by nemohly jako nelukrativní vyjít u soukromých vydavatelů.

V letech 1839–1844 byl sekretářem České královské společnosti nauk (do 1851)

V roce 1840 vyšel první díl Archivu českého, edice česky psaných historických pramenů.

Roku 1848 vyšel první díl jeho vrcholného díla Dějiny národu českého v Čechách a v Moravě.

Do politiky vstoupil na straně českých liberálů v roce 1848, kdy byl zvolen do Svatováclavského výboru. V tomto roce byl předsedou slovanského sjezdu v Praze a v otevřeném dopise odmítl účast na německém sněmu ve Frankfurtu. V roce 1848 byl volen do říšského sněmu, v tomto roce dvakrát odmítl ministerstvo školství (z obavy, aby neurazil Němce). Účastnil se Kroměřížského sněmu, kde představil svůj návrh ústavy, který nebyl přijat. Palacký byl přesvědčen o správnosti existence Rakouska, které si představoval jinak (konstitučně) uspořádané, což považoval za dostatečnou záruku pro vývoj slovanských národů v rámci monarchie a vyřešení národnostní otázky.

Palacký byl přesvědčen, že doba malých států je již minulostí a že lidstvo směřuje k vytváření velkých politických a hospodářských celků. Prosazoval tedy myšlenku Rakouské monarchie, která by se přetvořila ve federaci rovnoprávných národů, tedy myšlenku tzv. austroslavismu. Zároveň Palacký varoval před třemi nebezpečími – před expanzivním Německem, maďarským nacionalismem a ruským univerzálním státem. Své tehdejší názory vyjádřil ve výroku:

„Kdyby Rakouska nebylo, museli bychom jej vytvořit v zájmu Evropy i lidstva samotného.“

Později Palacký kritizoval rakousko-uherské vyrovnání v roce 1867. Náladu tehdejší české společnosti vystihl svým výrokem:

„Byli jsme před Rakouskem, budeme i po něm.“

Roku 1850 se stal předsedou Sboru pro zřízení Národního divadla.

K politice se vrátil teprve roku 1860, kdy podepsal Riegerovo memorandum císaři – stížnost na bezpráví páchaném na českém národě (zejména v oblasti jazykové) s žádostí o povolení založit české politické noviny. Výsledkem bylo založení (1861) Času a Národních listů. V r. 1861 byl zvolen do českého sněmu a v témže roce jej císař František Josef I. jako prvního Čecha nešlechtického původu jmenoval doživotním členem Panské sněmovny. Roku 1863 vstoupili čeští poslanci (staročeši) do tzv. pasivní opozice, což byl krok, který F. Palacký schvaloval. Postavil se proti polskému povstání (1863), čímž se vzdálil nově nastupující generaci českých politiků (mladočechů).

V roce 1868 položil základní kámen ke stavbě Národního divadla.

Vrcholem českých dějin je pro něj husitství. Především klade do popředí myšlenkový a sociální obsah husitství a to i radikálního křídla představovaného Žižkou, Želivským a tábority. Staví se tak do kontrastu proti starší osvícenecké historiografii (Jungmann nebo Dobrovský), která se vůči husitství většinou vyhrazovala.

Zdroj: Wikipedia