Když bývalo XIX. století

Jan Radecký z Radče

*2.11.1766 - † 5.1.1858

Jan Josef Václav hrabě Radecký z Radče byl český šlechtic a rakouský maršál (od 1836), považovaný za jednoho z nejlepších vojevůdců 19. století, příslušník rodu Radeckých z Radče.

Narodil se jako syn hraběte Petra Eusebia Radeckého a Marie Venantie Bechyňové (Bechinie) z Lažan. Po smrti rodičů byl poslán na výchovu do Prahy ke svému dědovi z otcovy strany, bývalému důstojníkovi, a studoval nejprve na gymnasiu u piaristů v Panské ulici na Novém Městě. Dále pokračoval studiem na rytířské akademii v Brně a na Theresianu ve Vídni. V osmnácti letech se stal důstojníkem kyrysnického pluku v rakouské armádě. V roce 1788 se vyznamenal v bojích s Osmanskou říší, což mu zajistilo místo jednoho z pobočníků maršála Laudona. V bojích proti revoluční Francii bojoval nejprve jako velitel kyrysnické eskadrony na Rýně, poté byl roku 1796 převelen do severní Itálie, kde působil jako štábní důstojník. Po uzavření campoformijského míru byl přesunut k ženijním jednotkám.

Po vypuknutí Druhé koaliční války sloužil opět v severní Itálii, a to ve štábu generála Melase. Na podzim roku 1800 se stal velitelem kyrysnického pluku, v jehož čele se vyznamenal v bitvě u Hohenlindenu. V roce 1803 byl jmenován generálmajorem. Při opětovné válce proti Francii (tzv. Válka třetí koalice) se stal velitelem brigády znovu na severoitalském bojišti. S brigádou se zúčastnil vítězné bitvy u Caldiera, ale poté mu bylo uděleno velení nad samostatným oddílem ve Štýrsku, kde se mu podařilo porazit francouzské jednotky v šarvátce u Ehrenhausenu. Když Rakouské císařství podepsalo Bratislavský mír a tím vystoupilo z protinapoleonské koalice, byl Radecký převelen do Vídně, kde se stal velitelem brigády a pobočníkem arcivévody Karla, známým reformátorem rakouské císařské armády. V Páté koaliční válce vedl svou brigádu do boje u Welsu. Ani tato válka však neskončila úspěchem rakouských zbraní. Po opětovné porážce Rakouska se Radecký stal roku 1809 náčelníkem stálého generálního štábu, přičemž dohlížel na reorganizaci rakouské armády. Rezignoval roku 1812 poté, kdy byla velká část jeho návrhů reformy zamítnuta jako příliš nákladná.

V roce 1813 jej generalissimus rakouských vojsk kníže Karel Filip Schwarzenberg jmenoval náčelníkem svého štábu, kteroužto hodnost si podržel během celého tažení proti Napoleonovi. Byl autorem spojeneckých plánů bitvy u Lipska. Po protinapoleonském tažení vystřídal různé funkce, ale prosazováním u ostatních velitelů nepopulárních vojenských reforem si udělal mnoho nepřátel, kteří jej nakonec roku 1829 na čas odklidili na post velitele olomoucké pevnosti. V letech 1829-1831 přebýval v Olomouci a sídlil zde v Edelmannově paláci (od roku 1892 tam má pamětní desku) na Horním náměstí, zlepšil sanitární podmínky města, vysušoval okolní mokřady a vysazoval stromy.

V roce 1831 byl jmenován velitelem rakouských vojsk na Apeninském poloostrově a provedl jejich rozsáhlou reorganizaci. Ke svým sedmdesátým narozeninám roku 1836 obdržel hodnost polního maršála. V roce 1848 vpadla do Lombardie sardinská armáda s úmyslem sjednotit Itálii pod nadvládu Savojských. Pro nedostatek mužů byl Radecký nucen vyklidit většinu rakouských území v Itálii, udržel však proti značné přesile nepřítele pevnost Veronu. Když pak konečně dostal posily, porazil podstatně početnější spojená vojska italských revolucionářů a sardinského království v bitvách u Custozy a Novary, což vedlo k rezignaci sardinského krále Karla Alberta. Na počest těchto jeho vítězství složil (roku 1848) rakouský skladatel Johann Strauss starší slavný Radeckého pochod a ruský car Mikuláš I. ho ocenil titulem ruského generála polního maršála.

V roce 1850 byl v souvislosti s napětím mezi Pruskem a Rakouskem poslán v čele dvou armádních sborů o síle asi 14 000 vojáků do Olomouce a tato manifestace síly nakonec významně přispěla k uzavření tzv. „Olomoucké punktace“. V letech 1850 - 1856 byl Radecký generálním guvernérem lombardsko-benátského království a velitelem II. armády. Aktivní vojenskou kariéru ukončil po 72 letech. Roku 1798 se oženil s Františkou, hraběnkou Strassoldo-Grafenberg, která zemřela roku 1854. Z tohoto manželství vzešlo pět synů a tři dcery, z nichž otce přežili pouze syn Theodor a dcera, provdaná hraběnka Wenkheimová. Po svém penzionování Radecký dožíval ještě dvě desetiletí; s manželkou stále vedli nákladný způsob života, takže se značně zadlužili. Radeckého dluhy platil mecenáš Joseph Gottfried Pargfrieder, který rozhodl. aby byl Radecký pohřben v památníku rakouské armády na vrchu Heldenberg v dolním Rakousku, v samostatné kryptě, kryté obeliskem. Přáním císaře Františka Josefa I. bylo pohřbít Radeckého v Kapucínské kryptě ve Vídni. Před pohřbem bylo tělo vystaveno se všemi vojenskými poctami ve vídeňském Arsenalu a ve Svatoštěpánském dómu, kde se konala smuteční slavnost.

Zdroj: Wikipedia