Když bývalo XIX. století

Klemens von Metternich

*15.5.1773 - † 11.6.1859

Klemens Wenzel Nepomuk Lothar kníže Metternich-Winneburg-Ochsenhausen, vévoda z Portelly byl rakouský šlechtic, politik a diplomat.

Jeho otec byl diplomatem trevírského dvora. Do diplomatických služeb vstoupil v roce 1801, kdy se stal nejprve vyslancem monarchie u saského dvora v Drážďanech, pak u pruského dvora v Berlíně a nakonec u Napoleonova dvora v Paříži. V roce 1809 se stal rakouským ministrem zahraničí (tento úřad vykonával až do roku 1848), roku 1813 byl povýšen do dědičného knížecího stavu a roku 1821 se stal rakouským státním kancléřem. Byl obratným politikem - na jeho radu bylo po porážce Rakouska v roce 1809 zpečetěno nové spojenectví s Francií svatbou rakouské arcivévodkyně Marie Luisy s císařem Napoleonem. Podařilo se mu udržet i náklonnost ruského cara Alexandra I. Po Napoleonově neúspěšném ruském tažení Metternich nejprve vyčkával a teprve v roce 1813 vstoupil do nové protinapoleonské koalice, která zvítězila v říjnu 1813 v bitvě národů u Lipska a posléze obsadila i Paříž.

Od podzimu 1814 do léta 1815 pořádal kníže Metternich ve Vídni mezinárodní kongres, který nově upravil poměry v Evropě a významně posílil moc východních konzervativních monarchií. Podpořil carovu myšlenku vzniku Svaté aliance (26. září 1815) jako spojenectví tří křesťanských panovníků (rakouský císař František I., pruský král Friedrich Vilém III. a ruský car Alexandr I.) proti revoluci, liberalismu a nacionalismu. Ke Svaté alianci později přistoupili všichni křesťanští vládci Evropy s výjimkou britského krále a papeže. Systém Svaté aliance vydržel s přestávkami až do krymské války (1853-1856).

Kníže Metternich pocházel z Porýní, ale nikdy se nepovažoval za Němce v moderním nacionálně vymezeném smyslu slova. Pro něho byl stát hodnotou nadřazenou národu. Kulturní rozvíjení národnosti v duchu monarchistických a nepolitických tradic toleroval, dokud nezjistil, že se kříží s jeho zahraničněpolitickými záměry. Tento zlom nastal na počátku 40. let, kdy došlo k nacionalistickým rozhodnutím uherského sněmu a protipolskému haličskému rolnickému povstání. Obojí ohrožovalo vnitřní soudržnost říše a oslabovalo monarchii navenek. K tomu se ještě přidružilo nacionálně-hospodářské sjednocování německých států pod patronací Pruska.

Kníže Metternich potíral všechna hnutí, jež byla založena na národně-liberální ideologii. Proto se po zavraždění německého spisovatele Augusta von Kotzebue studentem Sandem zasadil o koordinovaný postup všech knížat sdružených v Německém spolku proti německému liberálnímu hnutí. Karlovarská usnesení ze srpna 1819, která omezovala především autonomii univerzit a dozírala na všechny veřejné aktivity, učinila z Metternicha v očích západní Evropy antiliberálního reakcionáře, bojujícího proti vlastnímu národu.

13. března 1848 došlo ve Vídni k ozbrojeným srážkám lidu s vojskem, které si vyžádaly několik desítek mrtvých. Revoluční nálada v hlavním městě donutila císaře Ferdinanda I., aby kancléře Metternicha propustil ze svých služeb. Ten vzápětí dobrovolně odešel do Anglie. Na sklonku života se vrátil a žil střídavě ve Vídni a na svém dědičném panství a zámku Kynžvart.

Zemřel roku 1859 ve Vídni. Jeho ostatky byly převezeny do rodinné hrobky v kostele sv. Václava v Plasích, kde spočívají dodnes.

Zdroj: Wikipedia