Když bývalo XIX. století

František Josef I.

*18.8.1830 - † 21.11.1916

František Josef I. z rodu Habsbursko-lotrinského byl 68 let císař rakouský (v letech 1848-1916), král český a uherský, král lombardský a benátský, dalmátský, chorvatský, slavonský.

Stal se jedním z nejdéle vládnoucích panovníků na světě. Dožil se i pravděpodobně nejvyššího věku (86 let) ze všech habsburských panovníků.

K jeho popularitě nepřispěla krvavá porážka revoluce v Uhrách v roce 1849 v bitvě u Világoše. Roku 1853 se Františka Josefa I. pokusil zabít maďarský nacionalista János Libényi. Díky přítomnosti císařova ochránce Maxmiliena O´Donnella se to však nepodařilo. Libényi byl nakonec odsouzen k trestu smrti a popraven.

Mladý císař se stal spíše symbolem reakční formy vlády v Rakousku nazývané jako Bachův neoabsolutismus. Bach je ovšem také spojen s řadou reforem, které měly za cíl zmodernizovat habsburskou monarchii. Nejprve došlo k zrušení cechovních omezení, což umožnilo rozvoj průmyslu. Tato změna vedla k zakládání tzv. živnostenských komor, které fungovaly na moderních principech. Rozvoj průmyslu však vyžadoval další změny a již v roce 1856 se ukázalo jako nezbytné změnit úvěrovou a finanční politiku, což vyvolalo vznik banky Creditanstalt.

Během let 1849-1861 byly v Rakousku vyhlášeny dvě oktrojované ústavy (Stadionova a Schmerlingova) a základy státní správy byly postaveny na tzv. Silvestrovských patentech (1851).

V roce 1860 František Josef I. Říjnovým diplomem otevřel cestu k reformě Rakouska v konstituční monarchii. Po prohrané válce s Pruskem v roce 1866 (prusko-rakouská válka) a konečné ztrátě severoitalských držav (Benátska a Lombardska), přistoupil císař k vyrovnání s Uherskem a nechal se v roce 1867 korunovat uherským králem.

Prosincová ústava z roku 1867 stanovila poměrně jasné pravomoci císaře a krále, který se nyní díky rakousko-uherskému vyrovnání stal ústředním představitelem a symbolem jednoty dvojstátí. Konstituční období vlády Františka Josefa I. bylo také dobou vzestupu jeho popularity. Od 70. let 19. století se stárnoucí František Josef I. stal nejpopulárnějším členem dynastie a respektovaným monarchou.

Vnitřní situace také nebyla stabilizovaná a kromě finančních problémů se začínala výrazněji otevírat i národnostní problematika, což vedlo císaře k vydání tzv. říjnového diplomu (20. října 1860), kde bylo přislíbeno řešení této problematiky novou ústavou. Ústava byla vydána v únoru 1861, ale nesplnila očekávání do ní vkládané a došlo k nespokojenosti prakticky všech národností vyjma Němců.

Na nejsilnější odpor narazila nová ústava v Uhersku, které požadovalo návrat ústavy z roku 1848. Nakonec Maďaři prosadili dualistickou koncepci státu (často bývá užíván termín Rakousko-Uhersko), který dle ústavy z prosince 1867 měl společnou osobu panovníka, zahraniční politiku, armádu a finance (tzv. Rakousko-Uherské vyrovnání).

V dalších otázkách existovala značná suverenita těchto dvou národů. Každých deset let docházelo ke stanovení poměru financování společných výdajů, což vedlo k poměrně ostrým sporům.

Národnostní nerovnost byla realitou Rakousko-Uherska. Ačkoliv v monarchii byla většina Slovanů, daleko lepší postavení všude měla německá minorita. České politické špičky se pokoušely prosadit trialistickou koncepci monarchie, narazily ale na protest Němců i Maďarů.

Výrazněji se do zahraniční politiky monarchie zapsal ve druhé polovině 50. let 19. století v souvislosti s Krymskou válkou a následně s válkou s Piemontem v roce 1859. V Krymské válce se I. rozhodl nepodpořit svého spojence cara Mikuláše I. Následkem byla diplomatická izolace Rakouska a ztráta důvěry Ruska. V roce 1859 se císař postavil osobně do čela velení a Rakousko bylo drtivě poraženo v několika bitvách, z nichž nejznámější je bitva u Solferina (24. června 1859), čím Rakousko ztratilo Lombardii. Tato ztráta, spolu se špatnými státními financemi vedla k odvolání Bacha a k vytváření konstituční monarchie.

V tomto období se zhoršilo i rakouské postavení v Německém spolku, kde postupně vzrůstala moc Pruska, Roku 1864 se sice spojilo Prusko i Rakousko v tzv. dánské válce, ale již roku 1866 došlo k tzv. německé válce, ve které bylo po počátečních úspěších v Itálii Rakousko poraženo v bitvě u Hradce Králové, tím bylo prakticky donuceno vzdát se svého postavení v Německu a orientovat se pouze na Balkán, což však nutně muselo vést k problémům s Ruskem. Po tomto neúspěchu se snažilo Rakousko svoji politiku orientovat směrem na Francii a Itálii, když roku 1871 Francie prohrála válku s Pruskem, rezignovala Rakouská politika na snahu získat v Německu zpět svůj vliv, Rakousko svojí další politikou uznalo pruskou dominanci v německých zemích.

V roce 1876 císař na svém zámku v Zákupech jednal s ruským carem Alexandrem II. za přítomnosti velvyslanců obou zemí o situaci v Evropě. Žádné prohlášení z této schůzky nebylo vydáno.

Roku 1879 uzavřelo Rakousko-Uhersko s Pruskem obranný pakt proti Rusku (Dvojspolek), ke kterému se roku 1882 připojila Itálie (Trojspolek). V roce 1908 Rakousko-Uhersko anektovalo Bosnu a Hercegovinu, což zvýšilo napětí s Ruskem a Srbskem.

Zdroj: Wikipedia